Podlahovému vytápění jsou připisovány většinou samé výhody, související s rovnoměrně rozloženým teplem v místnosti a s úsporami při vytápění, kdy se prostory nepřetápí, jako je tomu docela často u radiátorů. Radiátory vám vyhřejí především strop a u podlahy bývá vzduch chladnější, což je vysloveně neekonomické, pokud nechcete mít chladno na nohy a nastavíte teplotu na termostatu kvůli tomu o tři stupně Celsia vyšší. Podlahové vytápění ale skýtá i jisté nevýhody, což lze ovšem poměrně snadno odvodit z jeho konstrukce a samotného principu. Je však žádoucí o nevýhodách hovořit předem, abyste jimi nebyli zaskočeni. Jaké jsou tedy nevýhody podlahového topení?
Potřebuji se rychle zahřát – u podlahového topení je třeba počítat s tím, že delší dobu trvá, než se místnost vytopí v porovnání s radiátory. Je to dáno teplotou vody v topném systému. U radiátorů je teplota vody cca kolem 70 stupňů Celsia, a tím pádem se vzduch v místnosti zahřeje při maximálním výkonu topné soustavy během velmi krátké doby v řádu minut. U topení v podlaze to tak rychle nebude, protože tam se voda zahřívá na teplotu cca 33 stupňů Celsia, i když teplo sálá z větší plochy.
Nízký strop – u podlahového topení musíte počítat se snížením výšky místnosti vzhledem k pokládce topného systému na podlahu. Například v typických činžovních domech s vysokými stropy nad tím mávnete rukou, i kdyby se podlaha zvýšila o třicet centimetrů, ale i „pouhých“ sedm až deset centimetrů navýšení podlahy o systémové a cemento-vláknité desky a plovoucí podlahu bude značné, pokud se jedná o rekonstruovaný stávající objekt rodinného domu, nebo o vytápění podkrovních prostor, kde se vysloveně počítá každý centimetr podlahy navíc. Nejvýhodnější je to většinou u projektů výstavby nových domů, které s podlahovým topením počítají předem a díky tomu se tu výška stropů kompenzuje o navýšení tloušťky topné konstrukce i podlahové krytiny.